Výroba keramiky

Hrnčíři v Tupesích

Hlavní obživou obyvatel obce Tupesy bylo zemědělství. Pracovalo zde několik řemeslníků, mezi nimi již zmínění hrnčíři. Při archeologických pracích byla v Tupesích, v místě zvaném „Za Branou“ objevena slovanská polozemnice z konce 9. nebo počátku 10. století, kde bylo objeveno velké množství střepů z nádob rozličných tvarů. Nález svádí k domněnce, že na tomto sídlišti, poblíž hlavního centra Velkomoravské říše – Starého Města, pracoval již hrnčíř.Ačkoli v Tupesích pracoval větší počet hrnčířů, hrnčířský cech zde nebyl. Zdejší hrnčíři pravděpodobně spadali pod cech jalubský, o kterém se nám však nedochovaly bližší záznamy.Hrnčířské dílny se rozdělovaly na „černé“ a „bílé“. Ti první, vyráběli prosté, glazurou nepolévané zboží, zvané „zakuřované“. V „bílých dílnách“ se výrobky polévaly glazurou uvnitř nebo zvenčí, aby nádoby držely lépe vodu. Glazury byly jednobarevné – žluté, hnědé, zelené nebo i průhledné.V Tupesích se vyráběla převážně černá hrnčina. Hrnčíři zde, jako ve většině obcích, bydleli na okraji vesnice. Bylo to většinou pro jejich chudobnější poměry a také z bezpečnostních důvodů. V milířových pecích se pálilo dřevem a bylo zde velké riziko požáru.

Život hrnčířův

Život celé hrnčířovy rodiny se odehrával v hrnčířské dílně – vařilo se zde, jedlo, spalo a vyrábělo zboží. Bylo to prostředí velmi nezdravé. Lidé museli dýchat výpary sušících se nádob, bylo zde vlhko, a to zejména v zimě nebo za špatného počasí, kdy se nedalo sušit venku.Zařízení takové dílny bylo následující: Na dobře osvětleném místě, většinou u okna, stál hrnčířský kruh, vedle něj byla umístěna nádoba s vodou na namáčení rukou zvaná „kalník“. Po ruce muselo být i další nářadí – čepel na tvarování vytáčených výrobků, struna, kterou se vytočený výrobek odřízne od kruhu a deska zvaná „půlka“ na odkládání výrobků. Ta se za pěkného počasí nosila ven nebo se zavěšovala na trámy pod stropem po celé délce dílny. Těmto trámům se říkalo „odrobiny“, to proto, že se na ně odkládalo „urobené“ zboží. K dalšímu důležitému zařízení patřil vál, zpravidla silná lavice nebo stůl, na kterém se zpracovávala hlína. Dále to byla vyzděná jáma a dřevěný špalek.Hlínu si hrnčíři kopali v blízkosti svých stavení, někdy i přímo ve sklepě. Většinou ji však ručně kopali a na vozech přiváželi z katastru „Soudné“ a „Podsoudné“, odkud se kope hlína i na dnešní výrobu. Nakopanou hlínu hrnčíři přivezli na dvůr do předem připravené jámy. Hlína se polévala vodou a pomalu se rozpadala. Až byla přiměřeně tuhá, nosila se do dílny a nabíjela se palicí s kladivem na dřevěný špalek do určité výšky. Tímto způsobem vznikl útvar podobný hranolu, který se strouhal starou kosou s rukojetí na tenké plátky. Přitom se vybíraly drobné kamínky, kořínky rostlin a další nečistoty. Tento proces se opakoval dvakrát až třikrát. (Ke konci 19. století se hlína mlela v mlýncích.) Poté se hlína znovu máčela a šlapala bosýma nohama a ukládala se do vyzděné jámy v dílně, kde se nechala uležet. Před vlastním vytáčením ji bylo nutné ještě pečlivě zpracovat rukama, aby byla vláčná a plastická.Při vlastní výrobě si hrnčíř kruh roztáčel nohama. Při práci si musel neustále namáčet ruce, aby se mu dobře pracovalo. Před vytáčením hrudku hlíny zhušťoval pleskáním z ruky do ruky. Pak se hrudka hodila do středu kruhu, vystředila se, a poté se z ní vytahovaly stěny nádoby. Hotové zboží se odřezalo strunou a odložilo na půlku. Na druhý den si hrnčíř „uchatil“ – přilepoval uši nebo nalepoval různé ozdoby na nádoby. Pak se sušilo ještě 3 až 4 dny, větší nádoby i déle.Takto se zhotovovaly hrnce na vaření, látky na mléko, kubaně na vodu, různé mísy a misky, kastrolky, pekáče, bálešníky, sádláky, povidláky, pokličky, hračky pro děti, květináče a další.Před vypálením se nádobí hladilo kameny. To byla práce žen. Každá měla svůj „křemelák“, který si našla v potoce. Nádoby se pečlivě hladily zvenčí i zevnitř, aby se lépe vymývaly. Teprve v 17. století se z jednoduchých čar vyvinuly ornamenty a ozdobné prvky: vlnice, obloučky, závitnice, kruhy, elipsy. Když bylo připraveno dostatečné množství nádob, nastala konečná fáze výroby – vypalování v peci. Vlastní pec stávala většinou mimo dům, ve dvoře nebo na zahradě. Někdy byla zastřešena v „pecníku“, který ji chránil před nepříznivými vlivy. V Tupesích se používaly pece kruhového půdorysu. Každý hrnčíř si stavěl pec sám z hliněných válků z mastné hlíny, dlouhých 30-35 cm a o průměru 15 cm, na dřevěnou nebo proutěnou kostru zvanou „kijaniců“. Do pece se kladlo nádobí na sebe, dno na dno, okraj na okraj. Umísťovalo se asi 30 cm od stěny, aby se mohlo po stranách přikládat. Nádob se do pece vešlo podle velikosti 420 – 600 kusů. Pec se pomalu rozpalovala 4 – 5 hodin, dvě hodiny se pálilo a 4 dopalovalo. Pak se naložily smolné štěpy a nechaly se rozhořet. Pec se musela rychle uzavřít a zkontrolovat, zda neuniká kouř. Chladla 2 – 3 dny a na jeden výpal se spotřebovalo cca 2 m3 borového nebo osikového dřeva.Část zboží se prodala místním spotřebitelům, část překupníkům a nejvíce na trzích. Aby se zboží cestou nerozbilo, objednal si hrnčíř potah, který se obložil a proložil slámou a vrbovými pruty. Obchod byl záležitostí ženy hrnčíře. Ta věděla, jaké zboží na které místo má přivést. Jelikož se výrobou zaobírala celá rodina, dědilo se povolání z otce na syna i několik generací. Hrnčířský učeň se u otce učil dva roky, u cizího mistra tři roky. Potom přišly na řadu tovaryšské zkoušky. Učeň musel před komisí zhotovit džbán, hrnec, talíř a pokličku.Ještě v roce 1909 bylo v Tupesích čtrnáct hrnčířů. Zavedením výroby plechového, porcelánového a jiného zboží upadá zájem o hrnčířské výrobky. Nejznámější byly rody Čermáků, Navrátilů, Fridrichů a Vlčků, kteří se udrželi nejdéle.

Majolika

V Tupesích se setkáváme i s majolikou, jejíž výroba je technologicky náročnější. Výroba černé hrnčiny je proces redukční, kdy se za určité teploty uvolněný uhlík a oxid uhelnatý vstřebává do střepu. U majoliky se vytočený a usušený střep musí nejprve vypálit na teplotu 960 – 980 0C. Potom se namočí do glazury a po jejím zaschnutí se na něj maluje barevný dekor. Následuje druhý výpal na stejnou teplotu jako první, při kterém dochází k oxidaci kysličníků kovů.

Výroba fajáns

První pokusy o zavedení výroby fajáns v Tupesích se datují do let 1914 – 1920. Zakladatelem výroby fajáns se stal Jaroslav Úředníček, který se narodil v Napajedlích v rodině hrnčířů. V Tupesích roku 1909 koupil cihelnu a postupně se začal seznamovat s výrobou majoliky. Částečně mu pomohl v roce 1914 hrnčířský kurs v Hodoníně, který byl zaměřen na základy džbánkařské výroby. Jako vzor si vybral a obdivoval habánskou majoliku a jejich hrnčířské umění, které provozovali na našem území od roku 1534 do roku 1685. Na začátku své práce se musel potýkat s mnoha problémy. Prvním z nich byla hlína. Tradiční hrnčířská hlína se nesnášela s glazurou, přesto však vhodnou hlínu našel poměrně brzy. Objevil ji v trati zvané „Soudné“. Je to lupek magurského flyše, usazenina šelfových moří, lidově zvaná „kačinec”. Tento jíl byl pouze základním materiálem a musel se upravovat přísadou spraše v poměru 3:1 (jíl: spraš). Tím získal výborný materiál pro točení na kruhu, al hlavně výrobek při výpalu držel tvar, na vypálených výrobcích výborně držely glazury, po druhém výpalu s dosáhlo jasných barvitých tónů. Barvy a glazury si Jaroslav míchal sám. Bylo to velmi složité a také nezdravé, protože glazury obsahovaly velké množství olova. S tvarováním nádob neměl Jaroslav Úředníček žádné zkušenosti, a proto v počátečním období využíval zkušeností místních hrnčířů. Do práce zaučoval i svou početnou rodinu, celkem 22 dětí. Každý dělal to, co uměl nejlépe. Oldřich a Svatopluk točili za hrnčířským kruhem, Antonín, Božena, Marie, Ludmila malovali. Po vytočení se zboží sušilo čtyři až sedm dní a pak proběhlo první pálení při teplotě 900 – 950 0C. Po dvou dnech se pec otevřela a následovalo malování nádob. Nádoby se musely nejprve ponořit do bílého šmelce. První se nanášely žlutá a modrá, pak se konturovaly černou, červená zůstávala bez kontur. Naposledy se nanesla zelená průhledná barva. Nanesené barvy byly šedivé, lesk získaly až po druhém pálení, po splynutí s glazurou.Keramika se prodávala na poutích u Antoníčka, na Buchlově, na Velehradě a na nejrůznějších trzích. Úředníčkova fajánsová keramika byla na výstavě v Paříži, diplom je z roku 1925, na veletrhu v Praze, prodávala se do Ameriky, Japonska i Kapského Města. Úspěšný rozvoj dílny byl narušen hospodářskou krizí. Výroba se pro špatný odbyt zmenšovala a pro všechny nebylo dost práce. Synové Oldřich a Svatopluk jezdili s hrnčířským kruhem po celé Moravě, ale i na Slovensko a do Čech a předváděli točířskou práci. Počátkem roku 1935 nastal obrat k lepšímu a odbyt se zvyšoval. Tato příznivá situace byla příčinou toho, že syn Oldřich v roce 1936 založil svou vlastní dílnu. Od tohoto roku v Tupesích pracují dvě keramické dílny: První tupeská keramika Jaroslava Úředníčka a Slovácká džbánkárna Oldřicha Úředníčka. Sortiment výrobků byl v dílnách v podstatě stejný: misky, talířky, svícny, popelníky, kropenky, květináče, vázy. V nově vzniklé dílně pomáhal točit hrnčíř František Petráš. V malírně již pracovalo šest maléreček podle vlastního vzorníku. V roce 1940 pracovalo v Jaroslavově dílně 18 pracovníků, u Oldřicha 25. Obě dílny přečkaly tíživé válečné období. V letech 1940 – 1945 tupeské fajánsí nakupovaly především německé firmy, ale zákazníci byli i v obsazených zemích a větších městech protektorátu. Po válce vznikla svízelná situace v odbytu zboží pro obě dílny. Dílna Oldřicha Úředníčka byla pružnější a podařilo se jí prosadit do zahraničí: Švédska, Švýcarska, USA a Kanady. Dílna zakladatele tupeské fajáns Jaroslava Úředníčka dokonce zastavila práci a po vzájemné dohodě s k 1.1. 1947 obě firmy sloučily v jeden podnik.V r. 1949 se ujal vedení výroby zeť Oldřicha Úředníčka Ladislav Hartl. Ten přivedl dílnu do družstva umělecké výroby Lidová tvorba v Uh. Brodě. Jeho zásluhou bylo, že výroba přežila v období po r. 1953, kdy na delší dobu stagnoval zájem o fajánsové zboží. V tomto období se stala novým výrobním programem výroba školních pomůcek, k nimž patřila především souprava malované keramiky jako pomůcka výtvarné výchovy. Vyráběly se také hliněné flétny – okaríny. Snaha po získání přízně zákazníků vedla představenstvo Lidové tvorby k navázání spolupráce s výtvarníky, manžely Radovými a Julií Horovou. Z jejich dlouhodobé spolupráce s dílnou vznikly nové poutavé výrobky, které se vyznačovaly novým moderním pojetím se střízlivými glazurami bez další výzdoby.Teprve počátkem šedesátých let zájem o lidovou fajáns opět vzrostl. Velké prodejní úspěchy zaznamenala dílna na světových výstavách v Montrealu a v Osace i na výstavách tuzemských. Především zájem o zboží vedl ke stavbě nového závodu. Ten byl vybudován v letech 1972 – 75 nákladem 5,5 milionu korun. V sedmdesátých a osmdesátých letech dosahuje výroba fajánsí značného rozsahu. Zájem o zboží byl obrovský nejen v tuzemsku, ale i v zahraničním obchodě. Koupit si výrobek přímo v dílně bylo téměř nemožné. Po roce 1989 se Lidová tvorba v Uh. Brodě dostala v důsledku všeobecného poklesu výroby do finančních potíží. Řešila je i tím, že tupeský závod prodala. Název závodu se změnil na DEKOR Tupesy,který se dostal do finančních problémů a zkrachoval. Závod DEKOR však naštěstí nebyl jediným výrobcem fajánsí v Tupesích. Úplně závěrem této části je možno říci, že v tradici fajánsí Jaroslava Úředníčka pokračují dnes i jeho vnuci a pravnuci – Luděk Úředníček a Alena Borská, syn a dcera Oldřicha Úředníčka, Věroslava Vaculová (rozená Úředníčková), dcera Antonína Úředníčka a Věra Marková (rozená Úředníčková), vnučka Jar. Úředníčka a její syn Pavel Marek, pravnuk Jar. Úředníčka. S vyjímkou dílny Věry Vaculové, která zaměstnává několik zaměstnanců, je produkce ostatních naprosto zanedbatelná. Pracují totiž sami, případně s pomocí členů rodiny. Spíše si touto činností přilepšují k důchodu.